Na táborském náměstí postává skupinka bavících se lidí.
Někteří popíjejí svařák, jiní si nohou podupávají do rytmu dobře známých koled.
Přímo naproti totiž jakési pánské trio vánoční melodie vytrubuje. Idylku kazí
snad jen absence sněhových vloček, nepříjemný, do tváře bijící vítr a ledové
kapky deště, dopadající za zkřehlé krky.
„Kudy ke komunitnímu centru Cheiron, prosím?“ Paní kolem padesátky si vytahuje deštník a bezradně při tom kroutí hlavou. Druhá –
tentokrát mladší dotázaná, okamžitě vyndává ruku z kapsy a prstem míří ke
kostelu: „Tam tou uličkou mezi kostelem a hospodou Beseda.“
Už to není jen diskriminace Romů
Podle informací na internetu
Komunitní centrum pro děti a mládež Cheiron T nabízí kvalitní využití
volného času všem dětem a mládeži bez rozdílu věku, pohlaví, náboženského
vyznání a národnosti. Mají zde možnost
používat zařízenou hudebnu, počítače, zúčastňovat se přednášek, debat,
kulturních a sportovních akcí.
„Vítáme Vás tady,“ říká srdečně ředitelka nízkoprahové
organizace Aneta Vomlelová a potvrzuje, že přístup sem má opravdu každý, kdo
dodrží základní pravidla. Její souvislé vyprávění občas přeruší dopad pinpongového
míčku ve vedlejší místnosti. „Základní pravidla, to znamená zákaz vstupu pod
vlivem drog a alkoholu a zákaz agresivního chování vůči ostatním.“
Momentálně služeb komunitního centra využívá více Romů. „Je
to dáno zřejmě také tím, že mnohdy rodiče romských dětí nemohou či nechtějí
volno-časové aktivity platit a tady je všechno zadarmo,“ vysvětluje ředitelka.
„Jsou hry, při kterých zapomenou, kdo je kdo a
dokážou se tady zabavit všichni společně. Je ale pravda, že jisté
problémy tu také byly….“
Už prý několikrát české děti z centra odešli právě
kvůli Romům. „Ne proto, že by si s romskými dětmi nechtěli hrát ty české,
ale naopak. Romů zde bylo víc, a tak je vyštvali. Je třeba si uvědomit, že
problém nesnášenlivosti je oboustranný. Než mezi sebe romské děti někoho pustí,
dost to trvá.“
Situace se ale mění k lepšímu, konstatuje s optimismem
v očích Aneta Vomlelová .
„Dospívají děti, které už vycestovaly za hranice státu, děti, které vědí, že
multikulturalismus je normální, a tak se podle toho chovají. To však neznamená,
že by rázem všechny problémy pominuly.“
Je prý třeba vidět jistá fakta. Romské děti mají mnohdy
potlačenou agresivitu, kterou pak občas neustojí.. „Byl tu kluk, který se
příšerně rozčílil a začal vztekle kopat do koše. Dostal červenou kartu.“
Co znamená dostat červenou tady vědí všichni. Je to zákaz
vstupu, ale jak dlouhý, to se posuzuje individuálně. „Může to trvat den, týden,
ale i déle. Obvykle stačí i zákaz do druhého dne. Nesou těžce, když musejí
odejít, protože se chovali špatně. Ale my jim to vysvětlujeme. Říkáme, že
nejsou špatní oni, špatné je jen to, co momentálně udělali…To je ale ve většině
případů úplně jiná výchova, než ta, kterou mají doma…Proto výsledky nejsou
takové, jaké společnost netrpělivě očekává.“
Nad otázkou jaké to má celé řešení Aneta Vomlelová váhá: „To
kdybych věděla, tak teď jsem asi už dávno někde jinde.“ Důležité je prý ale
vidět věc z obou stran. Už to dávno není tak jednoduché, abychom mohli
říct, že to ti netolerantní Češi znevýhodňují Romy. „Funguje to naprosto
vzájemně. Stejně jako některé české děti nadávají romským , i romské řeknou, že
gádžové jsou hajzli!“ A to je ještě velmi subtilní rovina nesnášenlivosti. Jakmile
však někdo špatně promluví na ně, jsou schopni ihned běžet na úřad. „Někdy mě
až překvapí, jak dobře znají svá práva.“
Pokud by ale měla Aneta Vomlelová hodnotit z ptačí
perspektivy, má z vývoje dobrý pocit.
Někteří klienti sem začali chodit jako děti, teď je jim už
třeba sedmnáct, osmnáct a změna, kterou prodělali, je na nich znát.
Odchod z Cheironu je tedy trochu rozpačitý. Člověk by
čekal cokoli jiného, jen ne informaci o tom, že diskriminace se vlastně pomalu
vytrácí a už to možná není ani tak diskriminace jako spíš vzájemná únava
z onoho těžkého sžívání se, které trvá příliš dlouho.
Hurá do školy!
Podle odborníků je cestou k integraci vzdělání. „Je to
těžké, ale možné,“ říkají shodně. Jak to tedy vypadá v praxi? Beata
Winklerová, ředitelka Evropského monitorovacího střediska pro rasismus, vidí
problém v tom, že velmi málo romských dětí se dostane do běžných městských
škol. Stále přetrvává trend segregace. To ostatně potvrdila i Zpráva o stavu
rasismu, xenofobie a antisemitismu v ČR
v roce 2006 (RAXEN). Zdá se tedy, že přeměna zvláštních škol na
školy speciální měla dopad pouze formální. „Prostě se přepsaly cedule,“
přiznává zástupkyně jihomoravské školy redaktorovi www.aktualne.cz. Onen trend vyloučení problémových dětí
z většinové populace tedy trvá dál.
Jak to vypadá v praxi? Co se romských dětí týče, podle pedagogicko psychologické poradkyně v Táboře,
nejsou o nic hloupější než ostatní. „Procento dětí s nižším IQ je
v každém etniku zhruba stejné. Rodiče chodili většinou sami a žádali, aby
byli jejich děti umístěni do zvláštní školy. „Měli pocit, že to tam pro ně bude
snadnější. Dnes jsou to tedy školy specializované, ale v podstatě zůstalo
vše při starém. Stále je tam velká koncentrace romských dětí. To však
neznamená, že nemohou jít do klasické základní školy. Dnes se je totiž ani
nikdo nepokusí vyhodit. Každý má strach, že by byl nařčen
z diskriminačního chování. Ale oni se prostě učit nechtějí,“ tvrdí poradkyně,
která si přála zůstat v anonymitě.
Jiný názor
na věc má zřejmě MŠMT, které se rozhodlo pomoci s integrací zřízením
asistenční služby pro sociálně znevýhodněné žáky. Asistent musí dobře rozumět
rodinnému prostředí, z něhož žák vychází a snažit se podpořit jeho
sociálně – kulturní integraci do společnosti. Konkrétně to tedy může být pomoc
s přípravou na vyučování a funkce jakéhosi pojítka mezi školou a rodinou.
Nejvíce zkušeností s asistenční službou mají v Moravskoslezském
kraji, kde s touto službou začali nejdříve. „Na výsledky jsme nemuseli
dlouho čekat. Díky práci asistentů se zvýšila školní docházka, podařilo se
navázat spolupráci školy s rodinami a přispělo to i k úspěchu dětí
samotných,“ říkají shodně ředitelé dotázaných škol.
Kromě toho, mnoho žáků povolání asistenta zaujme a rozhodnou
se pro střední školu, která je na něj připraví, aby pak sami mohli pomáhat
ostatním.
Dle průzkumů však není mnoho škol, kde by asistenti
působili.V Jihočeském kraji je asistentů sice jedenáct, ale například
v Táboře (ve druhém největším městě v kraji), prý není ani jeden. Na
otázku: „Proč?“, odpovídá pedagogicko psychologická poradkyně neurčitě: „Nevím,
zřejmě tu není dostatečná koncentrace sociálně vyloučených…“
Konkrétnější odpověď však nabízí ředitelka čtyři kilometry od Tábora vzdálené Základní
školy Slapy Zdeňka Sedláková: „Já jsem o asistenční službu pro jedno sociálně
vyloučené dítě požádala, kraj mou žádost zamítl bez udání důvodu.“
Ta radost z pomoci druhým
Oxana Osadča je na
první pohled běžná osmnáctiletá holka. Má ráda Michaela Jacksona, baví ji angličtina a občas pochybuje, že SOŠ Stavební
byla správná volba, když ji zajímají
hlavně humanitní předměty. Podíváte li se podruhé, je to člověk, který
třikrát týdně doučuje dvě romské děti, v pátek si hraje s dětmi
v azylovém domě, občas jezdí na víkendové akce a v létě spolupořádá pro
romské děti tábor.
„Většinu těch věcí dělám přes Kiwanis klub,“ vysvětluje. „Je
to organizace, která sdružuje lidi se zájmem o tuto problematiku, vyhledává
rodiny v tíživé situaci a nabízí jim pomoc. Třeba prostřednictvím těch
doučování, za které nemusí nic platit…“
Teď prý ale Kiwanis nemá tolik peněz, kolik by
potřeboval, a tak moc akcí není.
Oxana dochází do rodiny Bartošových, která žijí podobně jako většina
ostatních romských rodin ve čtvrti nazývané Fišlovka, pod starým městem u řeky.
„Doučuji dvě z jejich dětí. Desetiletou holku a o tři
roky staršího kluka. Holka je docela snaživá. V dětství si s ní ale
nikdo moc nehrál, nerozvíjeli jí myšlení, a tak je to teď pro ní těžší. Ale na
vysvědčení měla jenom jednu trojku z češtiny,“ vypráví Oxana, „Její brácha
je na tom ale hůř. Propad už v sedmé třídě, teď s ním cloumá puberta
a navíc – nemá nejlepší vzor. Otec je bez vzdělání a starší brácha skončil také
v sedmičce. Zdá se mi, že tím, že na to kašle, nějak revoltuje. Jinak by byl docela bystrý…“
Většina romských rodin mluví napůl česky a napůl cigánsky.
Podle Oxany to mají romské děti těžší také v tom, že poprvé, kdy slyší
jazyk ve správné formě, je až ve škole. „Také je patrné, že kopírují model
chování, který vidí u rodičů. Táta většinou nepoužívá slovo prosím, protože
v cikánštině snad ani není, a tak děti také necítí potřebu o něco žádat.
Je to složité.“
Jaký je tedy přístup romských rodin ke vzdělání a jak
se v dnešní společnosti cítí? Oxana
říká, že její rodina má přístup poměrně kladný. „Vždycky jsou doma, děti na mě
čekají…Není s nimi problém. Co se týče diskriminace, Bartošovi si na nic
nestěžují. Prý se do žádné situace, kde by byli znevýhodňováni nedostali. Mám
ale kamarádku, která chodí do sousedního domu a většinou jí řeknou, že nemají
čas, protože pokládají koberec nebo stěhují pokoj a podobně. Takže to asi
záleží…“
Pokud
by měla osmnáctiletá studentka Oxana Osadča hodnotit, má pocit, že se situace
pomalu zlepšuje. Když se kolem sebe podívá, připadá jí, že nadávky kvůli barvě
pleti a agresivní formulace používá stále míň lidí. „Inteligentní člověk to už
dnes neřekne,“ domnívá se, „Je ale třeba, aby se snažili obě strany.“ O
integraci jako takové toho prý zatím moc neví, ale určitě si musíme uvědomit,
že nejsou jen špatní, a oni zas, že je třeba chovat se lépe. Na otázku „Co ti
tahle činnost dává?“, odpovídá s úsměvem: „Je dokonalý, když jdu Fišlovkou
a banda dětí mě nadšeně zdraví! Také mi to přináší radost a lepší pohled na
ně!“
Podobných organizací a programů je dnes spousta. Bohužel, většina
z nich je příliš mladých na to, aby se daly hodnotit. Mezi ty nejznámější
patří například Poradna pro občanství, občanská a lidská práva, která se zabývá
zvyšováním kapacity v boji s diskriminací nebo pomáhá s návratem
dítěte do rodiny, pokud se ocitlo mimo ni.
Poradna také nabízí možnost zapojit se široké veřejnosti. Na
internetových stránkách vyzývají zájemce, aby romským dětem pomohli
s organizací volno-časových aktivit. Například s doučováním školní
látky, motivací, hledáním zájmů a
podobně.
„Je dobrý pocit dělat něco pro druhé,“ říká Martin B. (24), který před pár lety
začal spolupracovat s Asociací občanských poraden, která má pobočky po
celé republice. „Působím tu jako dobrovolný poradce, spoustu věcí jsem se tak
naučil, a myslím, že mi to umožní získat lepší práci v budoucnu.“ (Více
informací o této činnosti na www.obcanske-poradny.cz)
Jedním
z nejzajímavějších projektů poslední doby je však Romská debatní liga,
která funguje v rámci sdružení Athingoi. „Jedná se o posilování
komunikačních schopností a argumentační obhajoby svých názorů formou soutěže,“
vysvětlují pracovníci.
Debatních klubů by však mohlo být po republice daleko víc
než jich je teď. Proto Athingoi vyzývá zájemce o jejich zřízení ve vlastním
městě k tomu, ať je kontaktují. (www.rdl.cz)
Vedoucí klubu bude svůj debatní tým připravovat na soutěže,
které se konají v různých městech, naučí je správně vyslovovat své
myšlenky, přijímat názory druhých, i když se s jejich neshodují a podobně.
Na svou činnost bude dostávat finanční prostředky od Athingoi. Podle odborníků
je to ideální cesta ke správné komunikaci mezi lidmi. „Je fajn, že někdo
s tímto nápadem přišel, debatních kroužků pro českou mládež je plno, pro
romskou doposud nebyl žádný.“
Nechvátejme tedy na to sžívání se!