Dívali se na mě nechápavě, tak jsem odešel.
Brouzdal jsem se po městě a přemýšlel nad tím, co ode mě lidé očekávají…Někde
uvnitř jsem tušil, že to není to, co dělám.
Foukal vítr. Možná
bylo i pod nulou. Zdálo se mi, že něco je jinak, ale nedokázal jsem si uvědomit
co.
Občas jsem se za někým
otočil tak, jak to muži dělají, ale připadal jsem si hloupě. Raději jsem toho
tedy nechal. Posadil jsem se na zborcenou lavičku a soucítil s ní.
Odrážela můj život. Také jsem byl jakousi pomyslnou lavičkou, kterou ostatní
využívali, pokud si potřebovali oddychnout, a pak se zase zvedli a
s naprostou samozřejmostí odešli.
Dřív jsem byl kvůli tomu vzteklý. Teď
už ne. Teď jsem si to jen suše přiznával.
-„Nemáte sirky nebo
zapalovač?,“ zeptala se ne moc vysoká, zakuklená dívka.
-„Nemám,“ řekl jsem
stroze. Ale lhal jsem. Jen jsem jí ho prostě nechtěl dát. Chvíli mě mlčky
pozorovala, jako by věděla, že ho mám a pak odešla. Dlouho jsem se za ní díval.
Bylo mi jí trochu líto, nemohla za mou špatnou náladu…Ale už bylo pozdě.
Ten den jsem byl venku
vážně dlouho. Potřeboval jsem si toho spoustu
srovnat v hlavě.
Potkával jsem lidi,
kteří někam chvátali a byli až moc podobní těm, které jsem ještě nedávno znal.
Co se to děje, chtěl jsem se zeptat. Moc
mě zajímalo, kam tolik spěchají. Co je kde čeká? Neměl bych je následovat?
Namísto toho, abych se vážně zeptal, jsem tam jen stál a držel si hlavu
v dlaních. Chtěl jsem usnout a probudit se v jiném světě.
V lepším světě, než byl ten kolem mne.
Začínalo sněžit. Po chvíli jsem měl
mokrý kabát a studené kapky mi zatékaly za krk. Byla mi zima.
-„Na co čekáte?,“
ptala se další kolemjdoucí dívka.
-„Na lepší svět,“
odpověděl jsem nepřítomně. Proč se všichni najednou tak starají?
-„Tak jestli ho
najdete, dejte mi vědět,“ zavolala s úsměvem a naskočila do rozjíždějící
se tramvaje. Líbila se mi. Navzdory té
šedi, která se rozprostírala všude kolem, vypadala výrazně. Na malý
okamžik ve mně probudila chuť žít. Zalitoval jsem, že už je pryč. Můj život se
vrátil do starých kolejí…
Myslel jsem na slova,
která jsem slýchal jako kluk.
„V životě není nic horší, než
jen existovat.“
Chtě nechtě, musel
jsem si připustit, že té větě rozumím víc, než dřív. Ta skutečnost se mi
nezamlouvala, ale to ji menší nečinilo.
Seděl jsem na
nevzhledném betonovém květníku. Uvědomoval jsem si, že asi nevypadám nejlépe,
ale neměl jsem sílu to změnit.
-„Blbej den?,“ zeptal
se mě starší pan s velkou nákupní taškou. Mlčky jsem přikývl a on řekl
něco v tom smyslu, že takových ještě bude hodně.
A v tu chvíli mě
to napadlo. Nebude! Nebude už takový ani jeden!
Prudce jsem se
postavil a vykřikl to nahlas. Poskytlo mi to jakousi útěchu. Lidé se za mnou
otáčeli a hleděli opět velmi nechápavě, ale mně to bylo jedno. Utíkal jsem
dolů, kolem té staré cukrárny a myslel na to, že teď bude všechno jiné a lepší.
Něco jsem si totiž slíbil.
Přiběhl jsem
k našemu domu a zapískal. Lucie otevřela okno a přes ustaraný výraz, který
se na její tváři objevoval vždy, když mě viděla, se usmála.
-„Ty jsi se vrátil,“
vykřikla.
-„Vrátil, vrátil,
protože teď už nic nebude jako dřív.“
Vyklonila se
z okna a hodila mi svazek klíčů. Ten, který jsem jí ráno vztekle vrátil.
Ten, který jsme už nikdy nechtěl spatřit. Běžel jsem nahoru po schodech,
protože výtah se mi nezdál dost rychlý.
-„Mám tě rád,“ řekl
jsem zadýchaně a ona mě objala. Stejně vřele jako už tolikrát před tím.
-„Proč už nic nebude
jako dřív?,“ ptala se po chvíli.
-„Neptej se proč, já
to prostě vím,“ říkal jsem s hranou jistotou, protože čím víc náhlé
nadšení opadalo, tím míň jsem tomu věřil. Jí se to ale líbilo a to mi pro zatím
stačilo. Konečně se zase smála a vypadala šťastně. Dělám rád lidi
šťastné…Připadá mi pak, že má můj život, alespoň nějaký smysl.
Možná je to hloupé, ale občas stojím na
mostě, dívám se dolů a někde uvnitř cítím, že bych chtěl skočit. Jenom si tak
letět a nic necítit…Pak mě ale napadne, že bych možná někomu ublížil – třeba
Lucii. A to bych nechtěl. Dá se tedy říci, že jsem nikdy neskočil, protože
nejsem sobec? Možná…
-„Dáš si čaj?,“ volala
Lucie z kuchyně. Znám ji a dokážu si to přeložit. Chtěla mi tím naznačit,
že je všechno v pořádku.
-„Dám,“ říkal jsem
láskyplně a věděl, že přinese ten, který chutná po karamelu, osladí ho a zalije
smetanou. Já ten čaj přímo nenávidím, ale vím, že ona ho miluje a dává mi ho
s neobyčejným očekáváním. Pokaždé chce vidět, jak se oblíznu a řeknu, že
je báječný jako ona sama.
Napil jsem se a řekl
to. Dala mi pusu na tvář a odběhla pro kakaové sušenky. Ani ty nemám rád, ale
vzal jsem si. Slíbil jsem si totiž, že když nemůžu být na tomhle světě šťastný
já, budou alespoň ostatní. Tam na ulici jsem si přísahal, že začnu dělat to, co
se ode mě očekává.
Lucie se usmívala a
hladila mi ruka. Trochu mě to lechtalo a tak jsem se také pousmál…Zdálo se mi,
že by to mohlo fungovat.
Když jsem se pak ráno probudil,
připadalo mi, že ji něco trápí. Dřív
bych dělal, že to nevidím, protože se sám cítím dost utrápený, ale teď jsem byl
jiný stejně tak jako všechno ostatní. Napadlo mě, že bych ji mohl požádat o
ruku. Určitě by ji to potěšilo. Před nějakým časem, jsem zaslechl její hovor
s kamarádkou. „Chtěla bych velkou svatbu,“ říkala.
Otočil jsem se
k ní pohladil jí po tváři a čekal, jestli ze mě něco vypadne nebo ne.l