Někteří
touží se v husity přímo proměnit a využívají tak nabídky půjčit si dobové
kostýmy. Pak se táhnou za Janem Žižkou, skupinou bubeníků a koňmi přes půlku
Tábora, až kolem hlavního náměstí. Jiní se těší spíše na klobásu a horkou medovinu v kelímku,
většinu ale představují ti, co tam jdou, protože se tam prostě rok co rok
chodí, ale už předem mají otrávené obličeje, protože to prý zase bude stejné
jako vloni.
(Zřejmě jim uniká, že to musí být jako vloni, protože těžko
předpokládat, že se napřesrok 15. století nějak promění…)
O to ale nejde,
kverulanti se najdou všude a nemá cenu si jich příliš všímat, za pozornost však
stojí něco jiného.
Táborským setkáním ubírá na lesku
provinčnost
Jako město si zakládáme na tom, že se už patnáct let děje
totéž, a stále se lidé baví . (Něco v tom smyslu řekl hrdě reportérům MF
Dnes starosta František Dědič 18. září.) Zajímá se ale někdo o to, zda se baví i ti, jejichž účastí se tak rádi chlubíme – tedy
cizinci? Vrací se sem, vzpomínají v dobrém? Nebo si koupí ručně vyřezanou
lžičku, tkanou košili na památku a marně se snaží dopátrat, co se tu vlastně ty
dva dny dělo, protože na jejich příjezd není ve skutečnosti nikdo připraven?
Jen pro ilustraci: Nejvýznamnější událostí bývá páteční program
na náměstí. Od brzkého večera se na pódiu střídají kapely, u stánků se
prodávají pražené mandle, grilované maso a burčák i pivo tečou proudem, to
hlavní však teprve přijde. Průvod!
Všichni nedočkavě čekají, znalí koukají na hodinky a nervózně
se rozhlížejí. „Už tu měli být,“ říká kdosi v davu a v tom se zhasnou
světla a do temného ticha zahřmí hlas z magnetofonové nahrávky. Je to
fiktivní rozmluva Jeronýma Pražského s bůhví kým. Zvuk se odráží o okolní
budovy, je tomu těžko rozumět. Rozhlížím se po videoprojekci a tak nějak
automaticky čekám překlad alespoň v němčině. Nic, říkám si, že to bude
tedy asi krátké. Není. V okamžení to pouštějí znova. Lidé se rozhlížejí,
někdo se rozpačitě usmívá…A pak to přijde potřetí. To už dav začíná pískat a
protestně zvedat ruce. Jak asi muselo být těm, kteří nerozuměli ani slovo a
dobrých deset minut zírali do tmy? Nebo těm, co tam někde vzadu stáli prvně a
těšili se na průvod, který pak neviděli, protože projekce nad pódiem nešli ani
později? No, oni ho vlastně neviděli ani ti upředu. Když „husité“
s pochodněmi čekali před náměstím (kvůli té třikrát puštěné nahrávce),
vítr jim ohně pozhasínal.
Místo osvíceného
zástupu desítek husitů byli tedy k vidění jen jakési potácející se stíny.
Jistě, s organizací akce tohoto charakteru je plno
práce, a tak se nikdo nemůže zlobit kvůli nějakým časovým nesrovnalostem.
Mávnout rukou se dá i nad těmi blikajícími plastovými rohy, co se prodávali
přímo na uprostřed náměstí. Kazili atmosféru, divné, že to nikdo nezakázal, ale
dobře… Ale to že chybí překlad pro cizince nad hlavním pódiem, kde se téměř
nepřetržitě mluví a to, že omylem do éteru třikrát zazní totéž, což zapříčiní pozdější neviditelnost
průvodu, to už není banalita, ale pořád to není to nejhorší.
Alarmující je fakt, že starosta města to celé uzavřel slovy:
„Letošní táborská setkání patřila mezi nejvydařenější.“